Pochmurnému obrazu socialistického Československa se vymykají šedesátá léta, často označovaná jako „zlatá“. Byla to doba, v níž si lidé přes všechny potíže mohli myslet, že poměry se zlepšují, že jejich svoboda postupně roste a že do toho, co se děje, mohou mluvit a že se jim občas podaří také něco prosadit. Tento vývoj vyvrcholil a bohužel také skončil před padesáti lety.
Na „obrodný proces“, zahájený lednovým plénem ÚV KSČ, vrcholné odborové orgány zpočátku nereagovaly. Situace se změnila až na plenární schůzi Ústřední rady odborů (ÚRO) 21.-22. března 1968. Pod náporem kritiky, týkající se direktivních metod, přílišné centralizace apod., odstoupil dosavadní předseda Miroslav Pastyřík a jeho spolupracovníci. Novým předsedou byl zvolen Karel Poláček, do té doby místopředseda ÚRO a předseda odborového svazu kováků. V následujících dnech a měsících probíhala na všech úrovních a za vydatné účasti odborového tisku, zvláště deníku Práce, vedeného novým šéfredaktorem – Ladislavem Velenským, diskuse o postavení a úloze odborů v nových podmínkách. Diskutující odmítali závislost na KSČ, zapojování odborů do výrobních úkolů a požadovali naopak, aby se odbory staly důstojným partnerem stranických, státních a hospodářských orgánů a aby se zaměřily především na obhajobu zájmů pracujících.
S vizemi Šikovy ekonomické reformy v zásadě souhlasily a podporovaly snahy o přizpůsobení hospodaření zásadám tržní ekonomiky, zároveň si však uvědomovaly, co budou nové ekonomické podmínky znamenat pro život lidí, jejichž zájmy měly chránit. V této souvislosti se pak nezbytně začalo uvažovat o starších, pozapomenutých způsobech odborové práce. Konkrétně se nejvíc začalo opět mluvit o právu na stávku a zákonu, který by ho vymezoval, a o zákonu o socialistickém podniku, který by byl zapojen do tržních vztahů a na jehož řízení by se podílela rada pracujících. (Tyto rady mohly mj. velmi výrazně omezit působení KSČ na závodech.) Na tomto základě vznikl Nástin programu ROH, projednaný celostátní poradou základních organizací ROH 19.-20. června 1968.
Na situaci v odborech měla velký dopad ještě jiná okolnost. Odbory těžce pociťovaly, že jim KSČ předpisovala organizační strukturu. Pokud chtěly skutečně pracovat, musely přijmout takovou organizaci, jako si přáli jejich členové. Svoboda pražského jara znamenala pro mnoho odborářů především svobodu rozdělit dosavadní odborové svazy, chápané jako umělé, nuceně vytvořené, na jiné, menší, ale dobrovolně vzniklé svazy. Tato partikularizace, někdy zesměšňovaná, měla zásadní důsledek: v odborech se nevyměnilo jen nejvyšší vedení, nýbrž došlo k volbám na všech úrovních, všude se objevili noví lidé, kteří to mysleli s reformami vážně, a kteří právě proto získali důvěru členské základny a nechtěli ji ztratit. Jednota odborového hnutí se přitom nenarušila, mimo dosavadní odborovou strukturu odešla jen Federace lokomotivních čet, založená jako samostatný subjekt v dubnu 1968.
Právě proto zapustil obrodný proces v odborech hluboké kořeny. Za těchto okolností je naprosto přirozené, že ÚRO jednoznačně odmítla okupaci Československa vojsky SSSR a dalších států Varšavské smlouvy; ve Výzvě k odborovým organizacím světa žádala odboráře o pomoc a solidaritu vůči intervenci. Tato stanoviska jednoznačně podporovaly desítky rezolucí ze závodů.
I po srpnu 1968 pokračovaly odbory energicky ve svém reformním kurzu, přípravy organizačních změn se ještě prohloubily v souvislosti s federalizací státu. Kromě dosavadních aktivit spolupracovaly některé odborové svazy se Svazem vysokoškolského studentstva, V reformním duchu se podařilo ještě v lednu 1969 uspořádat sjezdy Českého revolučního odborového hnutí a Slovenského revolučního odborového hnutí, na něž navázal VII. všeodborový sjezd, konaný ve dnech 4. -7. března 1969. Sjezd schválil základní dokumenty a zaujal stanovisko k návrhu zákona o socialistickém podniku. V nově zvolených orgánech převládli stoupenci reformního hnutí, čeští a slovenští odboráři byli zastoupeni paritně. Předsedou se stal opět Karel Poláček.
I ve změněných podmínkách se odboráři snažili udržet alespoň zásady, podle nichž se měla provádět ekonomická reforma. Ze všech velkých organizací vzdorovaly nejdéle, prakticky až do podzimu 1969, normalizačnímu procesu, jehož protagonisté později konstatovali, že „pravice, která začínala ztrácet půdu ve stranických a státních orgánech, se zcela záměrně orientovala na odbory ve snaze přeměnit je v politickou sílu, která bude v opozici proti KSČ a státu a které by mohla využívat…“ Na jejich opětovném podřízení si proto dali skutečně velice záležet. Nejdříve se normalizátorům podařilo zasáhnout v redakci Práce, kterou označovali za „druhé centrum“ odborového hnutí, propagující a organizující zásady polednového procesu. V květnu 1969 musel redakci opustit šéfredaktor Velenský a další propouštění následovala. V září 1969 byla odvolána usnesení k 21. srpnu 1968. Listopadové plénum Československého revolučního odborového hnutí v roce 1969 přehodnotilo některé dokumenty VII. všeodborového sjezdu a zahájilo „očistu“.
