19. století
České země patřily k průmyslovému jádru střední Evropy. Proto zde mělo dělnické hnutí hluboké kořeny, které sahají až do poloviny 19. století, kdy dělníci začali vytvářet svá sdružení. Ta měla vyvážit jejich slabost vůči zaměstnavatelům, sloužit jejich vzdělávání a prosazování jejich nároků ve veřejném prostoru. Ve své činnosti navazovala na různé podpůrné a vzdělávací organizace a různá vystoupení usilující o zvýšení mezd. První podpůrné spolky existovaly mezi tiskaři kartounu v severních Čechách na počátku 19. století. Dělníci pražských kartounek se ve stejné době organizovali v Starém pražském bratrstvu. Obdobné spolky s podpůrnými pokladnami měli i dělníci z porcelánek či rukavičkáři. Nejvýznamnější institucí poskytující určité sociální zajištění byly hornické bratrské pokladny.
K největšímu vystoupení námezdních pracujících došlo roku 1844, kdy se vzbouřili tiskaři kartounů i dělníci zaměstnaní na stavbě železnice. V revolučním roce 1848 se nezaměstnaní tiskaři kartounu obraceli na Národní výbor, zároveň ale proběhlo také velmi úspěšné mzdové hnutí pražských typografů. Pokusy zakládat různé dělnické spolky, většinou podpůrného charakteru, pokračovaly i v 50. letech, kdy se naplňovala základní podmínka rozvoje dělnického hnutí – vytváření širší průmyslové základny.
Aktivizaci dělnického hnutí umožňovala velká hospodářská prosperita na konci 60. a počátku 70. let. Růst výroby a nedostatek vhodných pracovních sil umožňoval vést četné boje o lepší pracovní podmínky. Velkým centrem tohoto hnutí byla Praha. Přibližně ze sta stávek, které proběhly v Čechách v letech 1868–72, se zde konala jedna třetina. Od 70. let byl významným centrem dělnického hnutí také Liberec.
Důležitým datem, které můžeme považovat za začátek našeho odborového hnutí, je 7. duben 1870, kdy rakouský parlament schválil zákon o koaliční svobodě, umožňující, aby „společným zastavením práce (…) vynutila se mzda vyšší nebo vůbec lepší podmínky pracovní.“ Do té doby mohli organizátoři stávek počítat s pronásledováním a vězením v délce osmi dnů až tří měsíců.
Od 80. let začali dělníci vytvářet spojenectví a postupně se budovalo odborové hnutí a vznikly celostátní (celorakouské) odborové svazy. Vedle ní 31. ledna 1897 byla v Karlíně založena samostatná česká centrála Odborové sdružení českoslovanské (OSČ, od 1918 československé), které se na následujících více než 40 let stalo rozhodující odborovou institucí na našem území.
První republika (1918–1938)
Za I. světové války nasadily odborové organizace všechny prostředky, aby umožnily svým členům přežít nelidskou dobu. Podporovaly rodiny padlých, bránily zaměstnance proti ofenzívě zaměstnavatelů, kteří zneužívali omezování demokratických práv za války.
Po vzniku Československé republiky se stálo zlepšení sociální situace dělníků a dalších zaměstnanců a zaměstnankyň ještě důležitějším tématem. V roce 1918 byl schválen zákon o osmihodinové pracovní době a byla zavedena podpora v nezaměstnanosti, na kterou měli nárok všichni nemocensky pojištění. Sedm let později byla zavedena placená dovolená, na niž měli nárok všichni zaměstnanci s výjimkou zemědělců a dělníků na sezonních pracích. Většina těchto vymožeností byla zavedena zásluhou zaměstnaneckých odborů.
Nacistická okupace (1938–1945)
Po rozbití první republiky a nacistické okupaci 15. března 1939 se všechny organizace sloučily do Národní odborové ústředny zaměstnanecké a Ústředny veřejných zaměstnanců. Učinily tak s vidinou, že ve spojení budou lépe odolávat německému náporu. Zapojili se do odboje a mnoho aktivních odborářů, například Rudolf Tayerle, Robert Klein nebo Antonín Hampl, za svůj boj proti nacismu zaplatilo životem v koncentračních táborech.
Státní socialismus (1945–1989)
Krátce po válce se zdálo, že odborové hnutí bude v Československu opět bránit práva pracujících. Změnilo se to po únoru 1948.
V nových podmínkách se činnost odborů musela přizpůsobit leninskému učení o odborech. Lenin nazýval odbory školou komunismu, chtěl je postátnit. Na rozdíl od jiných bolševiků dokázal ale uznat, že odbory mají také hájit zájmy dělníků – ovšem jen před projevy byrokratismu ve správách závodů.
Odbory byly v socialistickém Československu zcela podřízené státu. Jejich hlavními úkoly odborů se stály: mobilizace mas k zvýšení výroby, řešení výrobních problémů, všestranné zvyšování produktivity práce a trvalé zajištění hmotné i kulturní úrovně pracujících. Tyto úkoly měly provádět především „netržním způsobem“, pomocí různých typů soutěží, vynálezectvím a zlepšovatelstvím. Komunistická strana používala odbory také jako nejvhodnějšího „obětního beránka“. Jestliže ROH se svěřovala péče o hospodářství, o výrobu, pak každý nedostatek v této oblasti se mohl vysvětlit – pomineme-li akce „třídního nepřítele“ – právě selháním odborů.
Přese všechno plnily odbory během státního socialismu i pozitivní funkce: stavěly jesle a školky, staraly se o závodní stravování a zejména rekreaci, která se stala jednou z nejviditelnějších činností. Dále provozovaly závodní kluby, kde se konaly přednášky, promítaly filmy, půjčovaly knihy či pořádaly divadelní vystoupení. Závodní kluby i později stavěné kulturní domy nesloužily jen zaměstnancům a zaměstnankyním jednoho závodu, ale všemu místnímu obyvatelstvu.
Členství v odborech bylo v tomto období masové (přesahující 90 %), ale formální. Odborové orgány se pokoušely působit na své členy ideologicky. K výraznému vzepření se oficiální politice došlo až ke konci 80. let, kdy rostla kritičnost a občanská odvaha, která se nejsilněji projevila v srpnu 1988, počátkem roku 1989 (20. výročí smrti Jana Palacha) a 21. srpna téhož roku. Aktivita opozičních skupin, zdůrazňujících význam ochrany lidských práv, a ekologických iniciativ, varujících před stoupajícím zhoršováním životního prostředí, nacházela odezvu u stále širších skupin obyvatelstva.
Nespokojenost občanů a zároveň obyčejných členů a členek ROH s režimem se projevila nejzřetelněji v listopadu 1989. Proti brutálnímu zákroku policie vůči demonstrujícím začaly protestovat i podnikové výbory ROH. Mnoho závodních výborů podpořilo generální stávku proti režimu. Stávkové výbory, které spontánně připravily generální stávku, položily základy pro nové odbory, které se oficiálně zformovaly na všeodborovém sjezdu v březnu 1990.
Po roce 1989
Po roce 1989 vytvořily odborové svazy na celostátní úrovni Československou konfederaci odborových svazů a v rámci českých zemí Českomoravskou komoru (později konfederaci) odborových svazů – ČMKOS. Po vzniku samostatné České republiky se ČMKOS stala hlavním představitelem českého odborového hnutí.
V 90. letech podporovala ČMKOS evropskou integraci a přeměnu ekonomiky na tržní hospodářství. Prosazovala, aby transformace byla sociálně únosná a aby její tíži nenesli jen pracující lidé. ČMKOS se střetávala zejména s pravicovými vládami. Bojovala proti asociální politice, oslabování zákoníku práce, privatizaci zdravotnictví, školství a nespravedlivému daňovému zatížení zaměstnankyň a zaměstnanců.