Matteo Pizzolato pracoval v Praze jako člen palubního personálu pro leteckého dopravce Ryanair, konkrétně pro jeho polskou dceřinou společnost se sídlem ve Varšavě. Covidová pandemie jeho práci výrazně poznamenala – zasáhla leteckou dopravu a zastavila prakticky všechny plánované lety. V roce 2020 oznámil zaměstnavatel Pizzolatovi i jeho kolegům překážky v práci za náhradu mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku. Část zaměstnanců a zaměstnankyň propustil a zbývajícím sdělil, že jim bude muset snížit mzdu, a to o 10 %. „Nikdy jsme nepředpokládali, že pandemie bude pro podnikatele a letecký sektor snadná,“ říká dnes Pizzolato, „ale to neznamená, že se k nám zaměstnavatel nemohl chovat slušně. Jakékoli změny v naší práci nám ale sděloval bez konzultace a s velmi krátkým předstihem – týkalo se to třeba zkracování úvazků, výpovědí nebo změny smluv. Cítili jsme se odkázáni sami na sebe. Navíc takto se k nám firma chovala dlouho před pandemii, tudíž jsme už byli demotivovaní a necítili jsme, že by se o nás příliš zajímala.“
Pracující se proto rozhodli založit odborovou organizaci. Jelikož s tím neměli žádné předchozí zkušenosti, hledali podporu a pomoc. Tu našli u Odborového svazu dopravy (OSD). „V květnu 2020 v sídle OSD přijala naše právnička pana Mattea, jeho dva kolegy a kolegyni. Přišli s tím, že před námi oslovili i jiné instituce, ale nikde nemohou najít zastání a nevědí, na koho se obrátit. Po prvním prostudování dokumentů, které tenkrát obdrželi od zaměstnavatele, nám bylo jasné, že tady bude naše pomoc na místě a pokusíme se pro ně udělat maximum,“ říká Luboš Pomajbík, předseda OSD.
Založení odborové organizace
Matteo Pizzolato a jeho kolegové přemýšleli o založení odborové organizace už několik měsíců před pandemií. „Měli jsme toho plné zuby,“ říká muž. Zajímavé je, že ani on, ani jeho kolegové a kolegyně neměli zkušenosti s odborovou činností. „Sdíleli jsme potřebu být vyslyšeni a vše začalo jako hnutí zdola. Někteří lidé našli externí zdroje, které nám pomohly získat lepší přehled o organizování pracovníků. Jiní se ujali vedoucí role nebo rozšířili naši síť v pracovním kolektivu.“ Nově vzniklá odborová organizace, jejíž předsedou byl zvolen Pizzolato, oslovila zaměstnavatele s tím, že s ním chce vést o jeho plánovaných krocích sociální dialog. „Chtěli jsme se sejít, abychom se začali spolu bavit. Hledali jsme jistotu. Zaměstnavatel ale možnost diskuze rychle zavrhl,“ pokračuje odborář.
Hned další den poté, co se o založení odborové organizace zaměstnavatel dověděl, dostal Pizzolato výpověď z důvodu své údajné nadbytečnosti. Zaměstnavatel se totiž rozvzpomněl, že již před více než měsícem přijal rozhodnutí o organizační změně, na základě které se stal Pizzolato údajně nadbytečným. To stejné se týkalo jeho dvou kolegů z výboru, kteří však nebyli přímo zaměstnanci Ryanairu, ale jeho smluvní agentury. Postup byl vůči všem zaměstnavateli známým odborářům stejný. S odborovou organizací zaměstnavatel nikdy žádný sociální dialog nezahájil a její působení u společnosti popíral. Stejně tak přestal Ryanair po doručení výpovědi úplně komunikovat s Pizzolatem, nevyplatil mu ani náhradu mzdy za výpovědní dobu ani odstupné, čímž jej dostal do prekérní finanční situace.
Hledání právní pomoci
Propuštění odboráři hledali právní pomoc – ta jim byla poskytnuta Odborovým svazem dopravy spolu s Českomoravskou konfederací odborových svazů (ČMKOS). Náš právník Tomáš Palla navrhl podat na zaměstnavatele žalobu. Úspěšně zastupoval u soudu jak Mattea, tak jeho zmíněné kolegy z výboru. U těch skončily spory pravomocným rozhodnutím za pár měsíců, protože agentura se proti žalobám nebránila. Zato Ryanair si najal prestižní advokátní kancelář a začal soud přesvědčovat o tom, že vlastně vůbec nevěděl, že u něj nějaká odborová organizace působí, resp. že by byla vůbec založena, a proto výpověď podle něj nemohla být reakcí na založení odborové organizace.
Co se na první pohled zdálo jako jednoznačný případ neplatné výpovědi, stalo se nakonec vleklou právní bitvou, kdy bylo vyslýcháno mnoho svědků ze zahraničí, bylo nutné překládat velké množství dokumentů a soudní spis tak pěkně nabobtnal. Pizzolato dnes zdůrazňuje, jak neocenitelná byla pomoc ze strany odborových právníků: „To nám dodávalo sílu, když jsme čelili zaměstnavateli, který proti nám stavěl zeď. Obrovskou zeď. Firma se mstila zástupcům odborů – přestala vyplácet dlužné mzdy, vracela každý dopis, který jsme jim poslali, odmítala se s námi bavit… Jejich strategie byla trojí: potlačit jakékoliv nároky zaměstnanců; volat po státní pomoci a stěžovat si na nespravedlnost systému; pokračovat v investicích do podniku. Škrty v personálních výdajích byly ‚přeinvestovány‘ do nákupu nových letadel, otevření nových základen a linek a dalších lákavých slibů akcionářům v době vrcholící pandemie. Pokračoval nábor nových zaměstnanců za nižší mzdy.“
Obvodní soud pro Prahu 6 pak dvakrát rozhodl ve prospěch Ryanairu. Městský soud v Praze však oba rozsudky soudu nižšího stupně na základě odvolání žalobce zvrátil. Jednou jej zrušil a vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení a podruhé již rozsudek soudu nižšího stupně změnil tak, že sám rozhodnul, že výpověď daná Pizzolatovi je neplatná.
Úspěch. Konečný a pravomocný
V rozsudku odvolací soud konstatoval, že žalovaná společnost neprokázala nadbytečnost propuštěného zaměstnance. Firma totiž ještě v době trvání výpovědní doby žalobce přijímala nové zaměstnance se sjednaným stejným druhem práce, jako měl Pizzolato. Spor se vedl i o tom, jaký druh práce mezi sebou vlastně strany sjednaly. Zároveň odvolací soud v rozsudku výslovně konstatoval, že výpověď byla reakcí zaměstnavatele na informaci o založení odborové organizace a dále že bylo prokázáno nerovné zacházení s odborářem ze strany žalované společnosti, jež bylo motivováno jeho účastí na zakládání odborové organizace.
Úspěch Mattea Pizzolata a českých odborů rezonuje i na mezinárodní úrovni. Josef Maurer z Evropské federace pracovníků v dopravě komentuje celou kauzu takto: „Oceňujeme nedávné rozhodnutí českých soudů týkající se odborových aktivit na pražské základně společnosti Ryanair. Je nepřijatelné, aby byli odboroví aktivisté za svou odborovou angažovanost stigmatizováni nebo dokonce propouštěni.“ Zároveň zdůrazňuje, že se odborům daří organizovat čím dál více zaměstnanců a zaměstnankyň společnosti Ryanair: „Prostřednictvím společné kampaně vedené Evropskou federací pracovníků v dopravě (ETF) a Mezinárodní federací pracovníků v dopravě (ITF) se mnoha našim pobočkám po celé Evropě podařilo úspěšně zorganizovat zaměstnance společnosti Ryanair a vyjednat kolektivní smlouvy, které výrazně zlepšily jejich mzdy a pracovní podmínky. Odbory nejsou protivníky zaměstnavatelů; naším cílem je zajistit udržitelnou budoucnost pro naše členy zaměstnané v těchto společnostech. Obdivujeme Mattea za jeho odvahu a vytrvalost, s jakou se postavil za svá práva a práva svých spolupracovníků.“
Rozsudek je konečný a pravomocný. Pro Pizzolata představuje výsledek sporu – kromě peněžitého nároku na náhradu za neplatnou výpověď – obrovskou morální satisfakci. V době výpovědi mu nebylo ani 30 let a neměl tedy mnoho pracovních zkušeností. Byl, jako mnoho jeho kolegů, cizincem v zemi, jejíž jazyk neovládal a neorientoval se v jejím právním systému. V době pandemické krize a všeobecné společenské nejistoty se jeho zaměstnavatel namísto podpory, snažil pošlapat práva pracujících. Zcela přirozeně tak hledal Matteo a jeho kolegové pomoc u odborů. S jejich pomocí tak nakonec uspěl i v soudním sporu proti nadnárodní korporaci s neomezenými finančními možnostmi. Pizzolato by tak měl být inspirací pro všechny zaměstnankyně a zaměstnance.
Dnes Matteo pracuje už ve zcela jiném odvětví, nicméně zkušenost s neférovým zaměstnavatelem a odborovou činností byla zásadním milníkem v jeho životě a v životě jeho kolegů: „I když nás pracovní život z nutnosti zavedl do různých směrů, naše ideály nikdy nezemřely. Stále jsme v kontaktu – mezi sebou a také s odbory, s konfederací, s mezinárodními odborovými organizacemi. Ještě teď se mě bývalí kolegové ptají na nejnovější vývoj našeho soudního sporu. A na činnost odborů.“