Generální stávka 27. listopadu 1989 byla jedním z klíčových momentů Sametové revoluce, který ukázal, že touha po změně pronikla do všech vrstev československé společnosti. Tato dvouhodinová stávka se stala nejen symbolickým vyjádřením odporu vůči komunistickému režimu, ale i masovým aktem solidarity a odhodlání prosadit demokracii. Významnou roli v jejím úspěchu sehrály odbory, které poskytly potřebné organizační zázemí.
Po brutálním potlačení studentské demonstrace 17. listopadu v Praze se veřejnost začala mobilizovat v míře, kterou režim nedokázal kontrolovat. Požadavky na změnu zaznívaly nejen od disidentských skupin, ale rychle se rozšířily i mezi „obyčejné lidi“, včetně pracujících ve státních podnicích. Ve dnech následujících po zásahu proti studentstvu se mezi občany formoval spontánní odpor a s ním i přesvědčení, že pro změnu je potřeba celonárodní podpora. Odbory, které byly do té doby pod přímým vlivem komunistické strany, se začaly od režimu distancovat a mnoho z nich se rozhodlo podpořit generální stávku, která měla jednoznačně demonstrovat, že občané Československa chtějí demokracii.
Sametová revoluce a odbory
Dne 24. listopadu se v devíti velkých pražských podnicích zformovalo Sdružení stávkových výborů (SSV), které se stalo centrem aktivit zaměstnanců během Sametové revoluce. Odbory měly při organizaci stávky jedinečné postavení. Jelikož byly napojené na širokou síť pracujících v různých odvětvích a podnicích po celé zemi, byly schopné oslovit lidi na pracovištích, ve fabrikách, úřadech i na školách. Díky odborům se podařilo vyhlásit stávku, která byla koordinovaná v městech i na venkově, a která tak zasáhla celý stát.
SSV iniciovalo vytvoření nových odborů, které by byly zaštítěny důvěrou pracujících a nahradily ROH. SSV doporučovalo, aby stávkové výbory vyzvaly pracující k vyslovení nedůvěry stávajícím odborovým orgánům, požadovaly zrušení dosavadní odborové struktury a její přebudování na strukturu profesních svazů.
Generální stávka jako klíčový bod Sametové revoluce
V pondělí 27. listopadu se během dvou hodin zastavila velká část československé ekonomiky. Pracující z různých sektorů – od průmyslových podniků, přes dopravu, až po zdravotnictví a školství – se připojili k tomuto masivnímu aktu občanského odporu, což vytvořilo na komunistické vedení silný tlak.
Generální stávka ukázala, že touha po změně nebyla jen dílem úzké skupiny intelektuálů nebo disidentů, ale že zahrnovala širokou podporu napříč celou společností. Účast pracujících i podpůrné kroky odborů daly protestům váhu, kterou režim nemohl ignorovat. Tento masový odpor a spolupráce odborářů s občanskými iniciativami, jako bylo Občanské fórum, otevřely cestu k dialogu s komunistickým vedením. Jen pár dní po stávce komunistická strana začala ustupovat a zahájila jednání, která vedla k formálnímu odstoupení z vlády a k otevření cesty k demokratickým volbám.
Generální stávka 27. listopadu 1989 je dnes vnímána jako klíčový bod Sametové revoluce, kdy se občané Československa postavili za své požadavky na svobodu a demokracii. Po úspěchu stávky a pádu vlády jedné strany si SSV vzalo za úkol provést demokratizaci odborů, aby se opět staly organizacemi chránící zájmy zaměstnanců a podporující demokracii na pracovištích. Tyto snahy vyvrcholily mimořádným všeodborovým sjezdem ve dnech 2. a 3. března 1990, který ukončil činnost komunistické straně poplatného ROH a založil zcela novou odborovou centrálu s názvem Českomoravská komora České a Slovenské konfederace odborových svazů (ČSKOS).
