Po převzetí moci nacisty 31. ledna 1933 vedení Svobodných (tj. sociálně demokratických) odborů nový režim zjevně podcenilo. Nepředpokládalo, že by vydržel dlouho, déle než předchozí vlády. Za svůj hlavní cíl považovalo zachování svých organizací a legálního zastoupení zaměstnanců. Sociálně demokratické odbory byly také oslabené velkou nezaměstnaností (postihující až polovinu členské základy) a celé odborové hnutí navíc rozdělovaly spory mezi sociálními demokraty a komunisty. Proto vedení Svobodných odborů vybízelo ke klidu a doufalo, že nový režimem nějak přečká.
Na řadu odborářů udělalo dojem, když nacisté vyhlásili 1. máj Dnem národní práce a uznali ho za státní svátek. Přesto, že se vědělo o útocích nacistů na odborové funkcionáře a jiné demokratické činitele, zúčastnil se nemalý počet odborářů slavností, které nacisté uměli tak působivě inscenovat.
Hitler s ministrem propagandy Goebbelsem o osudu odborů dávno rozhodli. V polovině dubna 1933 určili, že jejich oddíly udeří 2. května v 10 hodin. V tuto dobu také začaly oddíly SA a SS obsazovat domy, redakce a další zařízení odborů. Mnoho funkcionářů přitom bylo ztýráno, zatčeno, někteří skončili ve věznicích či koncentračních táborech. Někteří byli zavražděni na místě.
Vedení současných německých odborů na tuto událost nezapomíná a důrazně připomíná, že demokracie je nemožná bez silných odborů a silné odbory mohou působit jen v demokratickém systému.
© Deutsches Historisches Museum, Berlin