Stávky byly vždy považovány za nejdůležitější zbraň, kterou mohli dělníci disponovat. Organizování stávek bylo u nás ale dlouho ilegální. Rakouské právo totiž nedovolovalo koalice, tedy úmluvy, jejichž cílem bylo vynutit odepřením práce vyšší mzdy nebo jiné lepší pracovní podmínky. Živnostenský řád, který v Rakousku platil od roku 1860, vyhlašoval vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem za předmět svobodné dohody. Tato svoboda neměla ale pro jednotlivého dělníka praktickou cenu. Dělník vystupoval sice jako svobodný, při uzavírání smlouvy právně rovný a rovněž nebyl právně nucen pracovní smlouvu uzavřít a přistoupit na podmínky, které vyhovovaly podnikateli. Skutečnost, že byl nemajetný (v podstatě v tom smyslu, že žil ze dne na den) a bez pracovních prostředků, mu nedávala jinou možnost než vstoupit do zaměstnání bez prodlev a na základě podmínek které určoval zaměstnavatel.
Dělník měl právo žádat umluvený plat v pravý čas, slušné zacházení a pravdivé vysvědčení, když z práce vystupoval. Na druhé straně měl zachovávat věrnost, poslušnost a úctu, dodržovat pracovní dobu (výslovně se zakazovaly „modré pondělky“). Nejhůře se mohli dělníci provinit stávkou za účelem zlepšení pracovních podmínek: „Umluví-li se mezi sebou dělníci horní a hutní, tovaryši řemeslničtí … nebo úředníci …, aby společným odepřením práce nebo jinými prostředky na davatelích práce vyšší mzdu denní nebo týdenní neb jiné výmínky vynutili, jest to přestupek, a náčelníci mají se za to potrestati vězením zostřeným od osmi dnů až do tří měsíců…“
Za těchto okolností všem patřilo uzákonění koaliční svobody k nejdůležitějším, svým způsobem kardinálním požadavkům dělnictva, neboť jeho pomocí se mohli domáhat všech dalších. Do říšské rady, rakouského parlamentu, pronikla myšlenka koaliční svobody díky liberálnímu poslanci Dr. Morizi Roserovi. Tento lékař – lidumil ze severních Čech – prosazoval především zkrácení pracovní doby a zákaz dětské práce; v jednom projevu, v němž své návrhy obhajoval, se zmínil i o požadavku na odstranění zákazu koalic a „zavedení koaličního práva“. Roserovy návrhy byly přiděleny parlamentnímu výboru, jejich projednávání se ale vleklo.
Není divu, že rakouskému dělnictvu už docházela trpělivost. Dne 13. prosince 1869 se před budovou říšské rady ve Vídni shromáždily desetitisíce lidí a po krátkém jednání se jedenáctičlenná deputace odebrala za ministerským předsedou hrabětem Eduardem Taaffem, aby mu předala rezoluci požadující neomezené právo spolčovací, zrušení zákona o nucených společenstvech, naprostou svobodu tisku a zavedení všeobecného, rovného a přímého práva hlasovacího. Taaffe přijal jen tříčlennou delegaci, v níž byl i český dělník Johann Baudyš. Taaffe přislíbil, že bude požadavky dělnictva tlumočit ministerské radě, rozhodně ale odsoudil nátlakový způsob předání rezoluce. Dělníci se mu zase snažili vysvětlit, že chtějí postupovat mírumilovně a v rámci zákonů, že se považují za občany Rakouska, ale mají pocit, že s nimi stát nepočítá.
Akce vídeňského dělnictva vzbudila živý zájem v celém Rakousku. V Praze se 2. ledna 1870 shromáždily asi čtyři tisíce dělníků, kteří ve své rezoluci prohlásili, že „právo volného spolčování a smlouvání se (právo koaličné) jest jedno z nejnutnějších podmínek k zdárnému vývoji otázky dělnické. Uznáváme proto za nezbytnou potřebu, aby zrušeny byly zákony omezující přirozené právo dělníkův, spolčovati se a smlouvati se na obhájení ohrožených zájmů svých; uznáváme za povinnost každého dělníka, aby ze všech sil svých a všemi zákonnými prostředky se přičinil o dobytí práva koaličního.“
Říšská rada se už tímto požadavkem musela zabývat. Nechyběli samozřejmě politici, kteří odsuzovali, že se tak děje pod tlakem dělnických mas, na druhé straně požadavek koaliční svobody celkem vyhovoval liberálnímu smýšlení většiny z nich. V parlamentních debatách prohlašovali, že práce je zboží a má svou cenu, která se řídí podle zákona nabídky a poptávky. Vlastníci tohoto zboží – dělníci mají nepochybně právo s ním svobodně disponovat. K tomu právu patří i oprávnění použít všech prostředků, aby své vlastnictví prodali co nejvýhodněji prodat.
Po celkem krátkých parlamentních debatách byl 7. dubna 1870 koaliční zákon podepsán panovníkem a vydán. Formulace, jaké zákonodárci užili, neodpovídaly úplně představám a nadějím dělnictva. Předně koaliční svoboda platila jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele, kteří ji mohli proti dělnictvu také využít v podobě výluk. Dále zákon rušil ustanovení trestního zákoníku o zákazu koalic, ale takové koalice prohlašoval za právně neplatné („nemají právního účinku“). Tak se uvolňoval prostor pro případné stávkokazectví; přitom každý, kdo by stávkokazům nějak překážel, by se dopustil přestupku. To umožňovalo mj. postih stávkových hlídek. Podle další judikatury se za zastrašování stávkokazů považovaly i urážky stávkokazů, resp. i samotné slovo stávkokaz se chápalo jako urážka.
Přes všechny možné překážky, které se mohly klást do cesty jeho praktickému uplatnění, znamenal tento zákon pro dělnické a odborové hnutí velký přelom. Proto se 7. duben 1870 někdy dokonce považuje za den, kdy se v habsburské monarchii zrodilo odborové hnutí.
Bojovníci za desetihodinovou pracovní dobu z Crimmitschau, 1904
Dělnická stávka, dřevoryt podle obrazu Christiana Ludwiga Bokelmanna, 2. polovina 19. století.
Robert Koehler, Stávka, 1894
Emilio Longoni, Stávkový řečník, 1891
Ilustrace převzaty z výstavního katalogu Německého historického muzea Stávka – realita a mýtus. (Streik – Realität und Mythos. Herausgegeben im Auftrag des Deutschen Historischen Museums von Agnete von Specht, Berlin 1992)¨