170 let od založení Říšské odborové komise (J. Raška)

První reakce pracujících na rychlé změny ve světě práce a vznik sociální otázky byly proto čistě svépomocné. Od počátku 19. století ve více oborech začaly fungovat tzv. „bratrské pokladny“: sociální fondy, kam odevzdávali část svých mezd všichni zaměstnanci (a někdy i zaměstnavatelé) a odkud mohli kolegové čerpat podporu v případě zranění či nemoci. Tato dobrovolná podpůrná družstva zaměstnanců byla ale na míle vzdálená tomu, aby vstupovala do kolektivního vyjednávání se zaměstnavateli.

Odborové organizace s ryze moderním obsahem činnosti na našem území poprvé více vystupují v době revolučních bouří let 1848–1849. Tehdy bylo na krátký čas obyčejným lidem práce (zatím samozřejmě pouze mužské polovině populace) umožněno psát do novin, vyjednávat se svými zaměstnavateli (ač v naprostém právním vakuu), zakládat spolky či volit do nové instituce zvané parlament. Porážka revoluce pro dělníky znamenala nucený krok zpět. Během tzv. Bachova absolutismu (1851–1859) byly veškeré dělnické spolky a jiné aktivity – kromě státem podporovaných „bratrstev katolických tovaryšů“ – opět zakázány.

Milník z dubna 1870: koaliční zákon legalizující odborové organizace

Po roce 1860 se do habsburského státu opět vrátila ústavnost, i když její plody zprvu mohla využívat pouze úzká elita movitých mužů. Nicméně se začalo tentokrát již i v měšťanských listech argumentovat, že je čas poskytnou občanská práva i dělnictvu. Všeobecný názorový posun vyústil v zákony z listopadu 1867, které umožňovaly dělníkům zakládat politické spolky a časopisy nebo pořádat veřejná shromáždění. V dubnu 1870 bylo také konečně rakouským parlamentem přijat takzvaný koaliční zákon, který legalizoval zakládání odborových organizací a rovněž garantoval právo na stávku. Pro srovnání: ve Velké Británii byly odbory povolené omezeně již roku 1824 a znovu v demokratičtějším zákoně z roku 1871, v Belgii 1866, ve Francii 1868, v Rusku 1905, v Indii 1926, v USA 1935 nebo v Japonsku 1947.

Od vydání koaličního zákona v roce 1870 tak odbory v Rakousku mohly fungovat již legálně. Až do devadesátých let 19. století byl ale jejich postup zadržován přísným dohledem úřadů nad jakoukoliv dělnickou aktivitou, který byl zapříčiněn perzekucí rozmáhajícího se sociálně demokratického hnutí vnímaného zprvu jako spolek nebezpečných teroristů. Ve vybraných oborech dosáhlo nicméně několik podniků stabilních kolektivních smluv a během 80. let pak Rakousko přijalo první sociální a ochraně-pracovní zákony (vznik úřadu živnostenských inspektorů, maximálně 11hodinová pracovní doba, zákaz dětské práce, státní podpora pro zdravotní a úrazové pojištění), k čemuž přispěla i odborová činnost.

Vznik první odborové centrály jako odpověď na svět masové politiky

V posledních 10 letech odcházejícího 19. století se politika definitivně stává celospolečenským fenoménem. Nové jevy politického života jako masové dělnické demonstrace za všeobecné volební právo nebo prvomájové průvody za osm hodin práce se samozřejmě projevily i ve zvýšené činnosti odborů. Důležitým milníkem byl slučovací sjezd rakouské sociálně demokratické strany v dolnorakouském Hainfeldu na přelomu roku 1888 a 1889, kde byl velký prostor věnován i odborové otázce. Účastníci se shodli, že odbory již nemají být nadále exkluzivní uzavřené spolky chránící zájmy pouze nejlépe postavených dělníků ale masové organizace, které mají sdružovat co největší počet pracujících včetně nekvalifikovaných dělníků a i dělnic. Ke zvýšení jejich dosahu měla navíc přispět i mezioborová spolupráce. Jednalo se tak zatím o největší změnu strategie odborových organizací.

V této atmosféře tak odbory v Rakousku – vedle zvýšené vlny stávkové činnosti – začaly pracovat na otevírání a vzájemném propojování svých organizací. Již roku 1891 se měl konat v Brně sjezd všech rakouských dělnických spolků, který ale nakonec nebyl povolen. O rok později pak začali vídeňští odboráři připravovat první celorakouský odborový sjezd. Za tímto účelem se skutečně během Vánoc (24. – 27. 12.) 1893 sjelo do Vídně na 270 delegátů, kteří zastupovali na 50 000 odborářů po celém Rakousku, přičemž podle historiografických odhadů zhruba desetina přítomných zastupovala české nebo českojazyčné (v případě vídeňských Čechů) odborové spolky. Hlavním dosaženým úspěchem sjezdu bylo založení první odborové centrály sdružující všechny odborové spolky v Rakousku včetně některých českých. Ta nesla název Říšská odborová komise.

Jednota odborového hnutí konce minulého století se brzy rozpadla vlivem ideologických a národnostních sporů. V českých zemích tak nejdříve vznikla v lednu 1897 ryze česká sociálně demokratická odborová centrála Odborové sdružení českoslovanské. Ta byla brzy následována vznikem odborových centrál národních socialistů a křesťanských sociálů, které vznikly jako protiváha sociálně demokratickému antiklerikalismu a internacionalismu.

I přesto bychom si měli připomenout založení první Říšské odborové komise jakožto první odborové centrály sdružující i odboráře z českých zemí. Na konci minulého roku jsme mohli zaznamenat již 170. výročí tohoto významného mezníku naší odborové historie.

Autor: Jakub Raška